ŠTEFAN HAVLÍK – SYMBOL ESTETIKY A ELEGANCE

Připravil: Stanislav Slimák, foto archiv Štefana Havlíka

 

Patřil k nejtalentovanějším kulturistům 90. let. Jméno Štefan Havlík je dnes synonymem symetrie téměř na úrovni dokonalosti. Když k tomu připočtete perfektně propracované volné sestavy, které vynikaly svou elegancí, není pochyb o tom, že před sebou máte jednoho z nejlepších slovenských kulturistů všech dob. Ve druhé polovině devadesátých let a v první dekádě nového milénia, kdy Štefan závodil, byla světová kulturistika na vrcholu svojí éry. Musel tedy čelit té nejtvrdší konkurenci. Navzdory tomu vyšel z většiny soubojů úspěšně. Mezi desítkami titulů, které získal během svojí dvacetileté kariéry, nechybí absolutní vítězství na Arnold Classic.

V současné době žije Štefan v Miami Beach na Floridě (USA) a svou soutěžní kariéru považuje za uzavřenou. Jsem rád, že mi dovolil nahlédnout do svého soukromí a podělil se s vámi o svoje zážitky.

 

Vzpomeneš si na svoje začátky? Proč právě kulturistika?

S činkami jsem začal cvičit ve čtrnácti. Soused zřídil podomácky vybavenou posilovnu v suterénu našeho paneláku v Košicích. O kulturistice jsem tehdy nic nevěděl, ale někdy v té době se mi do rukou dostal časopis s fotkami kulturistů. Ukázal jsem ho tátovi a ten řekl, že takhle já nikdy vypadat nebudu. Možná to byl takový spouštěč, chtěl jsem mu dokázat opak. No a časem se z táty stal můj největší fanoušek.

 

Jak vypadal tenkrát tvůj trénink?

Paneláková posilovna byla velmi skromně vybavená a o metodice cvičení jsem prakticky nic nevěděl, takže trénink se točil kolem tlaků na lavičce, rozpažování s jednoručkami, shybů na hrazdě a bicepsových zdvihů. Na nohy jsme tam nic neměli a vlastně mě ani nenapadlo, že bych je měl cvičit.

Vzpomínám si na tu radost, když se mi poprvé povedlo na rovné lavičce vytlačit 30 kg. Vlastně jsem ani nevěděl, co jsou to série. Prostě se naložila činka na bench press a cvičilo se – jedno opakování, přestávka, dvě opakování, přestávka atd. Dokud jsme mohli. Byla to taková soutěž, kdo déle vydrží. Střídali jsme se dva nebo tři.

Později jsem jel kruhové tréninky, jednoduše jsem zařadil všechny cviky, které jsem znal. Od každého jednu sérii s maximální váhou po 6-8 opakováních. Dva celé cykly jsem nikdy nezvládnul a doma jsem se nemohl ani napít vody, jak se mi třásly ruce. A strava? Tu jsem tenkrát vůbec neřešil. Co se doma uvařilo, to jsem snědl.

Časem se podmínky zlepšily, začal jsem provádět i dřepy a každý měsíc hltal cenné informace o tréninku a stravě z časopisu MUSCLE&FITNESS, který v té době začal vycházet. Současně v Košicích otevřel Arpád Mešter profesionální fitko a já jsem poprvé v životě viděl opravdové stroje na cvičení.

 

Kdy ses poprvé postavil na pódium?

Původně jsem to měl v plánu v roce 1995. Navrhnul mi to můj tehdejší trenér Palo Brém. Byl jsem zvědavý, jestli na to mám. Vrhl jsem se do přípravy, ale den před závodem mi trenér řekl, že nepřišla registrace. Nevím, co se stalo, ale zůstal jsem doma.

Neodradilo mě to a v dubnu 1996 jsem startoval na Mistrovství východní oblasti v kategorii juniorů. Vše kolem soutěžení pro mě bylo nové. Musel jsem se oholit, zvládnout superkompenzaci, nepít… Hotová věda! V té době taky nebyly žádné barvy na tělo. Doporučili mi barvu na vlasy. Byla skvělá, ale nešla pak vůbec dolů. Soutěž jsem si ale každopádně užil a skončil jsem třetí.

O týden později jsem startoval na Mistroství Slovenska juniorů a opět z toho bylo třetí místo. Poté třetí místo na Mistrovství kraje mužů a republikový šampionát, kde jsem skončil čtvrtý. To byla moje první soutěžní sezóna. Elektrizující atmosféra v sále mi vlila do žil adrenalin a mně se to líbilo. Byl jsem odhodlaný pokračovat.

 

Během svojí kariéry jsi spolupracovat s nejlepšími trenéry té doby. Kdo ti pomáhal?

Věděl jsem, že Milan Čížek byl v té době jeden z nejlepších trenérů na Slovensku. Domluvili jsme se, že se mě ujme. Je to typ trenéra, který se příliš neangažuje. Rozdal tréninkové plány a jednou za čas něco okomentoval. Když se mu něco nezdálo, prostě přišel a řekl třeba: Dej si nižší váhu. A pak si šel po svém. Zní to možná zvláštně, ale fungovalo to. S Milanem jsem spolupracovat téměř do konce svojí amatérské kariéry. Časem do mého týmu přibyl také Igor Kopček. Každý byli jiný a já jsem si od každého z nich bral to nejlepší.

 

Absolvoval jsi desítky závodů, které z nich v tobě zanechaly nejsilnější dojmy?

Startoval jsem na více než 100 soutěžích, z toho jsem asi 35 vyhrál. Těch, které ve mně zanechaly silné a nezapomenutelné emoce, bylo mnoho. Zmíním jen některé…

MSR mužů 1999 v ktg do 90 kg

Moje první vítězná soutěž. Po semifinále mi Milan Čížek říká: „Zatím jsi první.“ A jsem nevěděl, co mám dělat. Bylo to poprvé, co jsem reálně mohl vyhrát. Soutěžil jsem čtvrtou sezónu a stále jsem byl třetí, čtvrtý, pátý. Jako mladý kluk jsem si prostě musel počkat, než se mi podaří nabrat dost kvalitní hmoty, abych mohl nějaké závody vyhrát. A nyní nastal ten čas. Tímto vítězstvím jsem se nominoval na ME, kde jsem pak skončil desátý.

ME Baku, Ázerbájdžán 2001, ktg do 90 kg

První velká medaile – a hned zlatá. Když za mnou po semifinále přišel náš rozhodčí Peter Uríček a řekl mi: „Mám tě na prvním místě“, skoro se mi podlomila kolena. Bylo to nejtěžší semifinále, jaké jsem zažil. Vyvolávali mě devětkrát po sobě a kdo někdy stál na pódiu, ví, že to je opravdu masakr.

MS Bombaj, Indie 2003, ktg do 85 kg

Na MS se otevřela nová kategorie do 85 kg. S trenérem jsme se tedy domluvili, že to stáhneme do pětaosmdesátky. Z pódia jsem odcházel se čtvrtým místem. Ten rok se rozhodlo, že na dopingovou kontrolu půjde všech pět finalistů. No a všichni kromě mě byli pozitivní. Asi po měsíci jsem se dozvěděl, že jsem mistr světa. Měl jsem z toho ohromnou radost.

 

Po MS 2003 jsi do roku 2011 získal ještě čtyřikrát titul mistra Evropy. V roce 2012 jsi získal NPC pro kartu. Proč jsi o ni požádal až po tolika letech?

Na profi kartu jsem měl nárok už před tím, než jsem se v roce 2012 stal absolutním vítězem Arnold Amateur. Já jsem ale ještě bezprostředně po triumfu v Columbusu říkal, že ještě není ten správný čas na vstup mezi profesionály. Nechtěl jsem být jen do počtu.

Pak jsem to ale přehodnotil. Vstupem do IFBB Professional League jsem se osamostatnil a čas ukázal, že to bylo dobré rozhodnutí.

 

Jak se ti dařilo na profesionálních NPC soutěžích a jaké to bylo stát na pódiu s nejlepšími kulturisty planety?

První profesionální soutěž jsem absolvoval v Chicagu roku 2013. Finále mi uniklo jen o jedno místo. Skončil jsem sedmý. Ale s formou jsem byl spokojený.

V roce 2014 jsem se rozhodl usadit v USA. K tomu mohu říct jedno – americký sen existuje, jen je třeba vydržet a věřit si. V tom období jsem začal s přípravou na soutěž Ferrigno Legacy 2014, kterou organizoval sám Lou Ferrigno. Formu jsem mohl mít lepší, ale určitě jsem se neztratil. Obsadil jsem šesté místo.

V roce 2015 jsem se rozhodl, že chci v přípravě vyzkoušet něco nového. Tělo už nereagovalo na vyzkoušené věci a cítil jsem, že pro výrazné zlepšení potřebuji něco nového. Po důkladném výběru jsem oslovil Dennise Jamese. Tento profesionální kulturista, finalista Mr. Olympia z roku 2003 spolupracoval jako trenér například s Big Ramym. Dennis mi změnil celou přípravu a já jsem ho poslouchal na slovo. Bylo to nesmírně náročné, ale výsledkem byla životní forma a soutěžních 103-104 kg.

Ten rok jsem absolvoval pět soutěží, na každé jsem byl vyvolaný do prvního porovnávání a vždy jsem skončil ve finále. Byla z toho dvě pátá, dvě čtvrtá a jedno třetí místo. Na Mr. Olympia 2015 jsem obsadil 4. místo se ztrátou dvou bodů na postupovou třetí příčku. Byl jsem odhodlaný v soutěžení pokračovat, ale život někdy nečekaně přináší nové výzvy a mně jedna zrovna přišla do cesty.

 

Co si myslíš o rozchodu IFBB Professional League, resp. NPC a IFBB International a vzniku Elite Pro?

Žádné dělení na nové federace sportu jako takovému nic dobrého nepřinese. V tomto případě jde jednoznačně o snížení sportovní úrovně závodů, což současně zákonitě přináší i menší zájem diváků.

 

Jaký je tvůj názor a dnešní udělování profesionálních licencí? Ty sám jsi o ni zažádal až po osmi letech.

Není profík jako profík. Zmiňované rozdělení federací a vytvoření nové profesionální ligy Elite Pro v rámci IFBB International má logicky vliv na sportovní úroveň jednotlivých frakcí. Momentálně je třeba naplnit kategorie novými závodníky, čímž se velmi snížily nároky na výkonnost nových profesionálů.

 

Co říkáš na všechny ty dnešní kategorie (mužské i ženské), ve kterých se soutěží?

Na jednu stranu chápu postoj vedení IFBB International k vytváření nových kategorií, ale na druhou stranu mi to přijde jako oslava průměrnosti. Kvůli kvalitě a připravenosti špičkových amatérů se mi amatérská kulturistika vždy líbila víc než profesionální. Teď je ale obrovské množství kategorií a popravdě se v tom začínám ztrácet. Kulturistika je jen jedna a nechápu, proč nestačila jedna klasická kulturistika s váhovým limitem. Možná statistiky vypovídají, že na soutěže jezdí víc závodníků, ale ono to velké množství kategorií ovlivňuje výrazně i délku celé akce a ta pak přestává být divácky atraktivní. Kdo bude sedět v hledišti 12 hodin a sledovat dokola to samé?

 

Jakou má podle tebe kulturistika pozici mezi ostatními sporty?

Otázkou je, co je to kulturistika. Zda ji vnímáme jen jako extrém, jakýsi pomyslný vrchol ledovce v subkultuře lidí, kteří chodí cvičit do fitka, nebo ji chápeme z globálního hlediska jako běžnou sportovní aktivitu. Podle neověřených statistik přibude ročně na celém světě 4,5 milionu nových členů fitness center. Z tohoto pohledu je bodybuilding, tedy formování postavy posilovacím cvičením, jednoznačně součástí mainstreamu.

Soutěžní kulturistika jako taková ale zůstane pravděpodobně na stejné úrovni zájmu jako doposud a nepomůže tomu ani deset nových kategorií.

 

Žiješ v současné době v USA. To je snem každého kulturisty, proč ses rozhodl ukončit tak úspěšnou kulturistickou kariéru?

Co bylo hlavním důvodem, že jsem soutěžní plavky pověsil na hřebík? Jak už jsem zmínil, od roku 2014 jsem se chtěl usadit v USA. Byl jsem jako divák na Arnold Classic v Columbusu a udělal si výlet na Floridu, na Miami Beach. To místo mi tak učarovalo, že jsem se rozhodl tam přestěhovat. V té době jsem už jsem měl profesionální kartu a věděl, že pokud chci v profi kulturistice uspět, v USA to půjde snáz. Nakonec to až tak lehké nebylo, ale jsem rád, že jsem se takto rozhodl. Posunulo mě to po sportovní i osobní stránce. Samotné stěhování do USA nebylo vůbec jednoduché, protože jsem neměl žádné zázemí a nikoho jsem neznal. Ale dnes už je to šest let, co žiju v Miami Beach, a neměnil bych.

Kdybych měl porovnat život za velkou louží a u nás, Amerika je v porovnání se Slovenskem drahá. Momentálně se věnuji tréninkovému poradenství, především vývoji vlastního on-line tréninkového systému Workoutic. To byl vlastně ten důvod, proč jsem přestal soutěžit. Soustředím se hlavně na online konzultace, někdy sedím u počítače i 13 hodin denně. Zatím je to one man show, pomalu si ale začínám budovat svůj tým a přesouvat kompetence na druhé. Čeká mě ještě dlouhá cesta.

 

O co ve Workouticu vlastně jde?

S tím nápadem jsem přišel už v roce 2015, když jsem se připravoval na poslední soutěžní sezónu. Byl jsem unavený a hladový, ale věděl, že to bude životní forma. Spolupráce s Dennisem Jamesem přinesla nový způsob přípravy. A stále více lidí mě tehdy prosilo, abych jim vypracoval stravovací nebo tréninkový plán. Tehdy jsem si řekl, že by bylo super, kdyby existoval program, který by to dokázal udělat za mě. Rozhodl jsem se, že po skončení soutěžní sezóny vložím svoji energii, čas a peníze do něčeho jiného, než je kulturistická příprava. Chtěl jsem svoje zkušenosti vložit do vývoje programu. A tak jako jsem vždy dával 100 % úsilí do kulturistiky, tak jsem přistupoval i k Workouticu. Největším oříškem bylo vytváření stravovacích plánů. Matematika a logika mi nikdy nedělaly problémy, nastavil jsem algoritmus, který určuje přesné množství potřebné energie, musel jsem určit koeficienty ovlivňující denní příjem bílkovin na základě tréninkových zkušeností, nebo na základě toho, jaký měl klient cíl. Pak jsem narazil na problém při určování poměrů bílkovin, sacharidů a tuků v jídle. Není přece jedno, jestli chce člověk hubnout nebo budovat hmotu. Nakonec z toho vyšel vzorec, který přesně určuje tyto poměry na základě potřebného množství přijatých bílkovin, energie a cíle klienta.

Podařilo se nám vytvořit Workoutic (osobní trenér a fitness deník), který si uživatel může upravovat. Říkám „nám“, protože bez podpory přátel a odborníků v různých oblastech by to nebylo možné. Samozřejmě nic není dokonalé, ale já se o dokonalost stále snažím. Díky zpětné vazbě klientů vím, že jsem na dobré cestě. Tenhle projekt je pro mě obrovská výzva.

 

Stále se polemizuje o tom, jaké metody objemového tréninku jsou nejlepší. Co se osvědčilo tobě?

Jsem analytický typ a v plné míře se to vztahuje i k tréninku. Během sportovní kariéry jsem vyzkoušel velké množství tréninkových principů. V objemu to byly hlavně shazované série, v dietě zase supersérie a gigantické série.

Nejvíc se mi ale osvědčilo progresivní přetěžování stále vyššími váhami. Právě maximální zátěže a postupný nárůst objemu i intenzity tréninku na mě fungovaly nejlépe. Podstatou tréninku je rozumně přetížit procvičovaný sval a následně mu dát prostor na regeneraci. Rozdělení tréninkového splitu vždy vycházelo z toho, v jaké jsem fázi přípravy. V objemu jsem si dopřával více odpočinku, proto jsem cvičil 1+1. Takže jeden den trénink, jeden den volno. V přípravě na soutěž jsem trénoval i deset dnů nonstop, dokud jsem neměl potřebu odpočinku. Kardio jsem většinou vůbec nezařazoval, nahradil jsem ho lehkým kruhovým tréninkem, kterým jsem napumpoval celé tělo.

Dnes už necvičím stylem KO, kde jsem se po tréninku sotva doplazil domů. Už nemám soutěžní ambice, jde mi hlavně o prokrvení svalů a dobrý pocit ze cvičení. Silová maxima mě nezajímají. Ale trénink mě stále baví, dnes si ho víc užívám a nejdu za určité hranice. V porovnání s obdobím soutěžení se dnes více věnuji kardiovaskulární kondici. Mám rád jízdu na horském kole. Bohužel Miami Beach je úplná placka, největší kopec je tady most přes záliv. Snažím se ale jezdit na kole každé ráno aspoň 30-40 minut. Jízda po cyklistické stezce podél pláže mě nabíjí energií a moc si to užívám.

 

Dal bys našim čtenářům pár praktických rad ohledně budování svalů a formování postavy z oblasti výživy a suplementace?

V dietě byl pro mě důležitý příjem bílkovin, který jsem udržoval na 2,5-3 gramech na kilogram tělesné hmotnosti….

Pokračování článku najdete v SK 2/20.